U příležitosti Mezinárodního dne žen a dívek ve vědě, jsme vyzpovídali odbornici na ochranu a obnovu krajiny, paní docentku Barbaru Stalmachovou.
Paní docentka působí na Katedře environmentálního inženýrství Hornicko – geologické fakulty VŠB – Technické univerzity v Ostravě. Společně jsme si povídali třeba o tom, jak je důležité zachovat přírodní hodnoty pohornické krajiny na Karvinsku, která je unikátní a je potřeba zachovat o obnovit její jedinečné hodnoty. V rozhovoru se také dozvíte o roli jejího týmu v našem projektu LIFE COALA, který je zaměřen na řešení dopadů klimatické změny v Moravskoslezském kraji.
Daří se vědu, podle vás, paní docentko, propojovat dostatečně s praxí nebo jsou to dva pořád dost vzdálené světy?
Podle mě se daří držet krok. U technických a přírodovědných oborů to ani bez praxe nejde, protože odborné praxe jsou nedílnou součástí studia. Naše univerzita se podílí na mnoha významných a mnohdy i mezinárodních projektech, kde jsou výstupy přímo vytvářeny a následně používány pro konkrétní praktické účely.
Váš tým z VŠB je zapojen do projektu LIFE COALA, který je zaměřen na adaptaci a zvýšení klimatické odolnosti celého MS regionu. V čem spočívá přesně vaše úloha?
Naše úloha je zaměřena na obnovu pohornické krajiny, odstraňování vlivu těžby, a to včetně související adaptace krajiny na změnu klimatu. Vytváříme metodiku rekultivací a zaměřujeme se na ochranu a obnovu malého oběhu vody v krajině. Cílem je vytvořit metodiku obnovy pohornické krajiny tak, aby minimalizovala extrémní výkyvy počasí a aby byla použitelná také v obdobných oblastech nejen v ČR, ale také třeba v Německu nebo v Polsku. Další důležitou úlohou je vrátit krajině její přirozené přírodní hodnoty a najít ji nové funkční využití, například pro vzdělávání nebo pro rekreaci.
Můžete nám přiblížit konkrétní aktivity vašeho týmu na území pohornické krajiny na Karvinsku, které vedou k zachování a zlepšení jejího životního prostředí?
Náš tým v rámci projektu LIFE COALA spolupracuje na přeměně rekultivovaného území Kotliny v Doubravě na bezzásahové území, podílí se na biologickém průzkumu a zajišťuje také následný monitoring. Dále poskytujeme odborné poradenství a v neposlední řadě se podílíme na pilotní rekultivaci konkrétního odvalu, která by se měla stát příkladem pro další rekultivace. Hlavním cílem je, spolu s dalšími partnery projektu, konkrétně DIAMO a GIG Katowice, zpracovat a ověřit metodiku rekultivací pohornických oblastí tak, aby nové, přírodě blízké ekosystémy minimalizovaly extrémní výkyvy počasí a maximalizovaly ochranu vody v krajině.
Považujete území pohornické krajiny něčím za unikátní, natrefila jste na něco nečekaného při terénních pracích (např. v okolí Doubravy)?
Na začátek musím říct, že pohornickou krajinu na Karvinsku miluju. Haldy a poklesové krajiny jsou moje vášeň a láska na první pohled. Pohornická krajina je fenomén, zejména její bezodtoké poklesové kotliny. Jde o území s čistou vodou a půdou. Málokdo si uvědomuje, že zde přirozeným způsobem vznikají unikátní mokřadní a vodní společenstva. Žije zde velké množství vzácných živočichů, jako jsou např. vážky a obojživelníci. Jsou zde místa s výskytem růžově kvetoucího šmele okoličnatého, hnízdí zde velké množství ptáků, ať už labutě nebo třeba rákosník. Za nositele života zde lze považovat vítr, který nese semena rostlin, a vodní ptactvo, na jehož peří se přenáší drobní živočichové a také různá semena. Do 4 let se obdobná území začnou zelenat a do 8 let je území plné života. Na Karvinsku to bylo ještě rychlejší. Bohužel je v krajině také stále více PET lahví, papírů, igelitových sáčků a všeho, co si člověk s sebou do přírody vzal, ale už neodnesl…
Co vnímáte jako zásadní pro zachování existujících přírodních hodnot a bohatství tamní krajiny a také pro následné využívání území po těžbě uhlí?
Nejdůležitější je podle mě vychovávat lidi, aby se ke krajině a v krajině chovali citlivě. Aby vnímali přírodu a aby zbytečně neškodili. Příroda má schopnost neuvěřitelné regenerace, a to je přesně to, co můžeme využít pro náš prospěch. Není potřeba zbytečně zasahovat do přirozených procesů. S tím vším ale souvisí také náš vztah a někdy i boj s invazivními rostlinami, nutností zásahu a péče o louky apod.
Vzhledem k Mezinárodnímu dni žen a dívek ve vědě bych na závěr chtěla zhodnotit situaci ve vědě z pohledu pohlaví. Dříve bývalo ve vědě podstatně méně žen, ale situace se hodně mění a dnes je již vše jinak, alespoň v mém oboru. Jsem přesvědčená o tom, že i ve vědě bychom měli více spoléhat na přírodu a využívat našich přirozeně rozdílných a různorodých schopností a vlastností. To je to, co vědě opravdu pomůže a nás zase posune o kus dál.